Nejdříve mě napadlo, že by mohla být zajímavá historie nejstarších domů či statků v obci… Většinou nesly jména po původních majitelích. Znáte to – „to je Ježkův statek, ale už tam bydlí někdo jiný“, ale přesto se stále říká Ježkův statek. Nebo dům u Nováků, tam se dělaly dračky, každý věděl, kde to bylo a je. Také hospoda byla v každé obci, větší či menší, třeba i několik. Rovněž měly svou historii. Bohužel jsem nepřiměla vlastníky (většinou starousedlíky) k tomu, aby si udělali čas a povyprávěli své příběhy. Měli i staré fotografie, které by se daly promítat. Bylo by to určitě velmi zajímavé, přizvat třeba i kronikáře a nahlédnout o nějaký ten rok zpět. No, nevyšlo to. A tak jsem to zkoušela jinak.
Poptávala jsem se čtenářů a ty více zajímaly pověsti, lidové zvyky, zábavy a tradice. Tak jsem šla na konzultaci do Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích a dostala tip. Oslovila jsem Jana Šimánka, administrátora Jihočeské univerzity a historika, který si oblíbil historii Doudlebska. Tato národopisná oblast se rozprostírá mezi Českými Budějovicemi a Českým Krumlovem (Borovany, Trhové Sviny, Velešín, Besednice, Kaplice), takže se týká i nás. A to bylo to pravé!
Pan Šimánek posbíral a nahrával po celé oblasti od pamětníků zvyky, slavnosti a pověsti a sepsal je v knize Doudlebsko od jara do zimy. Měli jsme vždy dvakrát do roka besedu a pokračovali několik let. Zvyky, tradice, obyčeje se tak oživovaly a připomínaly i v konkrétních ročních obdobích. Lidi to bavilo, chodili, zapojovali se a mnohokrát sami doplňovali vlastními poznatky a zkušenostmi. V knihovně už nepracuji, ale jsem ráda, že se v této tradici pokračuje. Myslím, že tradiční minulá lidová kultura obohacuje i tu současnou. Mimochodem Jan Šimánek vydal i další knihy týkající se této tematiky, například o dřívějším stravování (Doudlebsko v kuchyni a u stolu), o písmácích (Putování Doudlebskem za jeho písmáky), dění na farnostech a v kostelích apod. I na těchto přednáškách je vždy plno. Myslím, že takové regionální historiky najde každý kraj – a lidi to opravdu zajímá a baví.
A moc se „chytlo“ i další téma: krajinná historie. Měli jsme vždy roční besedování o okolní krajině – u nás to znamená o Novohradských horách od západu k východu, od severu na jih. Oslovila jsem tedy historika a kronikáře Jiřího Cukra ze Státního oblastního archivu v Českých Budějovicích, který se rád toulal po jihočeském kraji a také své poznatky publikoval. Jeho knihy (Novohradské hory, Netradiční turistické cíle Českobudějovicka, Procházka po jihočeských hradech a jejich zříceninách, To nejlepší z Blanského lesa) jsem zakoupila do knihovny – a už to bylo. Zaujal čtenáře i ostatní místní obyvatele zajímavým vyprávěním o bývalých tvrzích, hradech a dalších zajímavých místech v okolí.
Takže popřemýšlet, poradit se (třeba s metodicky nadřízenou knihovnou), sehnat lidi, kteří to umějí – a úspěch je – když ne zaručen, tak velmi pravděpodobný!
LIBUŠE VONTOROVÁ pracovala 20 let na úřadu městysu Besednice a současně se věnovala knihovně, kterou zrenovovala a vybudovala z ní komunitní centrum obce.
Rubriku řídí ZLATA HLOUŠKOVÁ.
