ANNA FREIMANOVÁ je původním povoláním knihovnice. Známá je především jako tajemnice prezidenta Václava Havla a zvláště jako editorka a komentátorka jeho literární tvorby. Po svém působení v tiskovém odboru České televize pracuje od roku 2012 v Knihovně Václava Havla. Prošla jí rukama většina jeho textů.
Za Václava Havla jste působila na Pražském hradě mj. jako jeho tajemnice, dnes pracujete v knihovně nesoucí jeho jméno. Cítíte nějak vliv étosu jeho jména na činnost obou tak odlišných institucí?
S Václavem Havlem jsem spolupracovala už v době disentu. Na Hrádečku jsem mu pořádala knihovnou. Všichni jsme si tehdy prostě pomáhali. Později po revoluci jsem mu vyřizovala agendu, která nějak souvisela s nakladatelstvími, s divadly a podobně. To ovšem bylo ještě na půl úvazku v soukromém zaměstnání u něj. Potom na Hradě ve státním úvazku jsem se zabývala hlavně těmi věcmi, které směřovaly spíše do společenské oblasti. Na Pražském hradě jsem měla na starosti hlavně kulturní záležitosti, související především s Václavem Havlem a jeho tvorbou. Prostě jsem byla úřednice. Jsem sice knihovnice vzděláním, ale s tím jsem skončila v roce 1989. S Václavem Havlem nás spojovaly knížky a hlavně zájem o divadlo. A taky můj manžel Andrej Krob, který byl jeho sousedem na chalupě na Hrádečku. Byli kamarádi. Poznali se už na vojně, později se setkali v Divadle Na zábradlí, kde inscenovali jeho hry. Étos je asi příliš nadnesené slovo. Já bych řekla, že jsme byli prostě kamarádi. On byl dramatik, mě zajímalo divadlo a jeho psaní. Měl zajímavé myšlenky, zajímavé cíle, zajímavé lidi kolem sebe. To dalo do jisté míry mému životu směr a náplň. Měla jsem moc ráda i Olgu Havlovou. Jsem pyšná na to, že mohu říct, že jsme byly kamarádky.
Knihovna Václava Havla však není čistě knihovnickou institucí, byť se tak jmenuje. Vznikla ještě za jeho života a chvíli také trvalo, než nalezla své stálé sídlo, rovněž její právnická forma se nějaký čas formovala. Jak se vyvíjela její činnost za života Václava Havla a po jeho smrti?
Nedokážu to posoudit. Byli jsme přátelé, ale poté, co Václav Havel skončil na Pražském hradě, pracovala jsem nějakou dobu v České televizi, bylo to asi osm-deset let. Stále jsme však byli v kontaktu a připravovala jsem pro něj knížky. Někdy na jaře 2011 jsme se s Václavem domluvili, že koncem roku do knihovny nastoupím. Mezitím Václav Havel zemřel… Ředitelem knihovny byl tehdy Martin Palouš. Domluva však platila, a tak jsem nastoupila, i když už Václav nežil.
Činnost Knihovny Václava Havla je poměrně široká – od udělování různých cen především se vztahem k lidsko-právní oblasti až po působení mezi mladou generací na školách. Které z těchto aktivit považujete za zásadní?
Především jsme jakýmisi strážci a šiřiteli odkazu Václava Havla. A to je vrostlé do všech oblastí, které jste zmiňoval. Mám to štěstí a díky svým zkušenostem i tu možnost účastnit se na projektech v různých oblastech činnosti knihovny. Samozřejmě tam, kde mohu přispět svými vzpomínkami a zkušenostmi.
Nejvíce se zabývám přípravou různých knih – většinou tematických výborů z díla Václava Havla. Nejprve jsem připravila publikaci Václav Havel o divadle, v níž jsem soustředila všechny texty, které autor na toto téma napsal. Některé byly u nás publikovány poprvé. Vždy se snažím knihu doplnit texty, v nichž se zabývám různými souvislostmi vzniku toho či onoho díla. Většinu publikací připravujeme pro mladé čtenáře, studenty, a proto je vybavujeme výběrovými bibliografiemi, krátkým životopisem Václava Havla apod. Ještě bych chtěla upozornit na svazek rozhovorů do roku 1989 Má to smysl!, což je zase jiná forma vlastního autorova vyprávění o jeho životě, o jeho minulosti a o tom, jak přemýšlí, o Chartě.
Z naší činnosti je hrozně důležité vzdělávání, které tady funguje velmi dobře. Například kolegyně Grečnerová má stovky aktivních kontaktů na školy, je s učiteli v čilém styku, posílá jim informace k výročím, zve je na workshopy a pořádá webináře. A ti učitelé jsou opravdu vděční! A to mi dělá velkou radost, že můžeme dál předávat to, co o Václavu Havlovi víme, a také se na tom snažíme co nejvíce podílet.
Domnívám se, že je to hodně důležité pro naši budoucnost. Zásadní je samozřejmě i náš archiv, který průběžně převádíme do digitální podoby, takže si ho každý může najít na stránkách Knihovny Václava Havla (https://archive.vaclavhavel-library. org/). Obsahuje tisíce dokumentů, ze kterých je možno čerpat. Tím rozšiřujeme i povědomí o Havlových myšlenkách dál mezi staršími i mladšími badateli.
Pak také ve spolupráci s Radou Evropy organizujeme konferenci v souvislosti s předáváním Ceny Václava Havla za lidská práva, která má mezinárodní přesah, a to je podle mě velmi důležité. Rovněž si myslím, že s osobou nového ředitele Tomáše Sedláčka se také rozšíří naše zahraniční působení.
Když už to připomínáte… Ve vedení vaší knihovny se již od roku 2004 vystřídalo šest ředitelů. Od začátku března letošního roku má nového, a to ekonoma Tomáše Sedláčka. Každý knihovně vtiskl pečeť své osobnosti. Jaké proměny lze očekávat tentokrát?
Myslím si, že s Tomášem sem přišla energie, protože je to člověk výrazně mladší než většina těch předchozích. On je energetická bomba! Důležité je, že není úplným nováčkem, prostředí už zná. Byl to můj mladý kolega na Hradě. Je sice ekonom, ale zabývá se také filozofií a humanitními vědami. Má široké spektrum zájmů. Za tři týdny je obtížné hodnotit [pozn. red.: Rozhovor proběhl v polovině března 2025.], ale doufáme, že pod jeho vedením knihovna nabere zase trochu jiný směr. Všechny nové věci můžou vždycky otevřít nová okénka, nová dvířka. A na to se těšíme.
V současnosti jste editorkou Knihovny Václava Havla. Jak rozsáhlé jsou její vydavatelské aktivity a na které ediční počiny byste zvláště ráda upozornila?
Jsou rozsáhlé tak, jak nám dovolí finance. Spolupracuji na tom s naším vydavatelem Pavlem Hájkem. V Knihovně Václava Havla nefunguji pouze jako editorka ve smyslu nakladatelském, ale v jistém smyslu se podílím i na jejím obsahu. Usiluji o to, abychom společně osobnost Václava Havla přiblížili čtenářům co nejplastičtěji a také, pokud možno, z různých úhlů pohledu. Nevydali jsme například Dálkový výslech nebo Prosím, stručně, což jsou známé počiny Karla Hvížďaly, které už vyšly několikrát.
Kolik Knihovna Václava Havla vydá za rok titulů?
Tak dva-tři tituly ročně. Kromě Havlových děl máme možnost také vydávat třeba pozůstalost filmového režiséra a spisovatele Pavla Juráčka nebo Filipa Topola. To má na starost právě kolega Pavel Hájek.
K naší knižní produkci bych ještě ráda dodala, že se hodně zaměřujeme na mladé lidi. Míříme na ně vydáváním řady esejů i projevů Václava Havla. Jeho projevy jsou vlastně také eseje čili texty k zamyšlení. Náš nejčerstvější titul se jmenuje Péče o stát. Jde o projevy, které Václav Havel psal jako první prezident samostatné České republiky. Ono se řekne: projevy, to je nuda. Ale není to tak, je to celkem poučná zpráva o tom, jak Václav Havel budoval nový stát. Já jsem právě tou knihou mířila hlavně na mladé politiky. Na ty lidi, kteří se třeba chystají kandidovat. Étos, dikce těch projevů, způsob, jak prezident Havel své posluchače oslovuje, jak přemýšlí o své práci, o politice a o vztahu morálky a politiky. To je podle mého názoru to podstatné, čeho bych byla ráda, aby si zvláště mladí lidé všimli.
Samozřejmě se věnujeme také Havlovi dramatikovi. Zatím jsme vydali dvě útlé knížky. Vždycky jedna divadelní hra nebo dvě, které doplňuje bibliografie, životopis a podobné studijní zdroje – například Havlova ikonická první hra Zahradní slavnost nebo aktovky Audience a Vernisáž. Jak už jsem říkala, ten, kdo si knížku koupí, se dozví také něco o Václavu Havlovi a o jeho životě, o situaci, v jaké hra vznikla. Vždy zařadíme i text Václava Havla, který se k tématu vztahuje.
Můj poslední tip je kniha Síla věcnosti. To je kniha, kterou jsem uspořádala ze vzpomínek různých lidí na Olgu Havlovou. A to taky přispívá k poznání Václava Havla i Olgy, protože tam se čtenář dozví mnohé o jejich světě.
Jméno Václava Havla jistě zavazuje, aby tahle instituce stále působila na demokratických pozicích a principech. Jak vidíte její budoucnost?
Hodně jde o peníze. Máme sice z nadace manželů Bakalových nějaký základní vklad, ale na většinu projektů musíme peníze různě získávat, jak to dělají ostatní – z grantů a od dalších sponzorů. A to je v dnešní době velmi složité a náročné, protože takových neziskovek, jako jsme my, je hodně.
Velký potenciál má náš klub, sice malý, nicméně vylouplo se z něj pražské kulturní, často debatní centrum, o kterém lidé vědí a chodí sem rádi. Vyjíždíme také na různé akce i mimo Prahu. Teď se zrovna připravujeme na cestu do Trutnova, kde budeme působit dva dny. Vezeme tam malou výstavu, připravili jsme dvě fotoshow s debatami, budeme prodávat naše knížky a kolegyně budou pořádat workshopy pro školy. Prostě takový náš jakýsi soustředěný útok na Trutnov!
PhDr. JAROSLAV CÍSAŘ byl po listopadu 1989 mj. ředitelem odboru literatury, knižní kultury a knihoven Ministerstva kultury, založil časopis Knižní novinky a Biblio, obnovil časopis Knihkupec a nakladatel, téměř deset let (2016–2025) vedl jako šéfredaktor časopis Čtenář a v Památníku národního písemnictví založil „Portál literárních muzeí“, v současnosti jednu z nejpopulárnějších agend této instituce u veřejnosti.
