Knihovní parky jako nástroj demokratizace

Medellín, druhé nejlidnatější kolumbijské město, patřilo v 90. letech k vůbec nejnebezpečnějším místům na zemi. Byly to do značné míry právě knihovny, které přispěly k tomu, že se dnes dá v Medellínu docela normálně žít a můžete ho bez problému navštívit i jako turista.

„Je zvláštní, že Kolumbie získala Nobelovu cenu za mír a za literaturu, a přitom v Kolumbii mír není a prakticky nikdo tu nečte,“ řekla mi při cestách po Kolumbii Luz, lékařka z Bogoty. Nobelovu cenu za literaturu v roce 1982 neobdržel samozřejmě nikdo jiný než Gabriel García Márquez, Kolumbijci familiárně zvaný Gabo, „za jeho romány a povídky, v nichž se fantastické a realistické snoubí v bohatě komponovaném světě imaginace, odrážejícím život a konflikty [jihoamerického] kontinentu.“¹

V Kolumbii se pravděpodobně nečte méně než v okolních zemích, ovšem s Garcíou Márquezem se tu člověk setká jednak na obřích pouličních murálech, které patří k typické výzdobě kolumbijských měst, především pak na severu země u pobřeží Karibiku, odkud spisovatel pocházel a kam situoval i fiktivní městečko Macondo. García Márquez je obvykle zobrazován

obklopen žlutými motýly, což je básnický obraz s jeho dílem neodlučně spjatý (najdeme jej i na bankovce padesáti tisíc kolumbijských pesos). Dalšími náměty takřka všudypřítomných murálů jsou boj za svobodu, mírová a protiválečná hesla a také diverzita kolumbijské přírody symbolizovaná kolibříky, tapíry či jaguáry, do kterých se dokáží vtělit šamani původních obyvatel a v obraznosti pouličního umění se tak prolíná dávná i současná historie Kolumbie a sepětí člověka s přírodou. Zároveň je po spisovateli pojmenováno vícero kolumbijských veřejných knihoven² a kulturní centrum Centro Cultural Gabriel García Márquez³ v samém centru kolumbijské metropole Bogoty.

Nobelovu cenu za mír pak v roce 2016 obdržel dvaatřicátý prezident Kolumbie Juan Manuel Santos „za jeho rozhodné úsilí o ukončení více než padesát let trvající občanské války v zemi, války, která stála životy nejméně 220 000 Kolumbijců a ze svých domovů vyhnala téměř šest milionů lidí.“⁴ Konkrétně pak za mírovou dohodu, po které složila zbraně nejznámější kolumbijská guerillová skupina FARC. Zbraně bohužel nesložili úplně všichni bojovníci a spolu s dalšími, menšími ozbrojenými skupinami stále ještě ovládají a terorizují některá území Kolumbie. Tyto guerilly, vzniklé původně z marxisticko-leninské opozice vůči pravicovému režimu, se časem staly jen těžko odlišitelnými od drogových kartelů a jejich existence je dnes do velké míry závislá na obchodu s drogami. Další ozbrojenou skupinou, která v Kolumbii dlouhá léta působila, byly soukromé pravicové armády zvané paramilitares, které původně vznikly za účelem obrany bohatých statkářů a majitelů půdy právě před levicovými guerillami, časem se ovšem také přeorientovaly na obchod s drogami. V minulosti tyto oddíly kvůli ochraně vlastních aktiv v Kolumbii financovaly i nadnárodní firmy jako Chiquita a Coca-Cola. Zejména v 80. a 90. letech 20. století pak dění v zemi výrazně ovlivnili narkobaroni a jejich drogové kartely, z nichž nejznámějším byl Medellínský kartel Pabla Escobara.

Medellín a knihovní parky

Všichni tito aktéři pak těžce poznamenali život druhého nejlidnatějšího kolumbijského města Medellín,⁵ které v 90. letech patřilo k vůbec nejnebezpečnějším místům na zemi. Díky své nadmořské výšce (okolo 1500 m n. m.) a příjemným klimatickým podmínkám bývá Medellín označován jako město věčného jara, zároveň je ale strategicky umístěný na severozápadě země se snadným přístupem jak k Pacifiku, tak k Atlantiku, a tedy na trase, kudy proudí kokain z Peru a Bolívie dál na sever až do USA. Od 70. let proto každodenní život města dramaticky ovlivnil obchod s drogami, které městem proudily. Centrum města najdeme v okolí řeky Medellín a okolní čtvrti se rozkládají ve velmi strmých svazích Aburrájského údolí. Kopce jsou tu natolik strmé, že je dnes v rámci městské hromadné dopravy obsluhují kabinové lanovky (stejné jako najdeme třeba v alpských lyžařských střediscích) či venkovní eskalátory. Tyto čtvrti založili původně chudí zemědělci a domy zde byly považovány za ilegální. Ještě v 90. letech proto tvořila až 75 % plochy města ničím neregulovaná výstavba. Zdejší obyvatelé neměli přístup ke zdravotní péči ani povinné školní docházce. I proto se tyto městské části staly ideálním působištěm pro všechny výše uvedené kriminální skupiny, které tu do svých řad verbovaly mladistvé, ukrývaly se tu a obchodovaly s drogami. Až v roce

2002 se díky masivním vojenským operacím podařilo zdejší zločinecké skupiny zpacifikovat. Nejznámějším příkladem je čtvrť Comuna 13, která je dnes turistickou atrakcí a v níž dnes působí turističtí průvodci, kteří se tu ještě v 90. letech museli při cestě do školy schovávat před prolétajícími kulkami.⁶

Možná si po tomto zdlouhavém úvodu kladete otázku, jak s tím vším souvisí knihovny? Překvapivě velice úzce, protože to byly do značné míry právě knihovny, které přispěly k tomu, že se dnes dá v Medellínu docela normálně žít a že ho můžete bez problému navštívit i jako turista. Po vyhnání kartelů a demobilizaci ozbrojenců levicového i pravicového politického smýšlení přišli medellínský starosta, syn architekta a vystudovaný matematik Sergio Fajardo, a jeho poradce pro obnovu města Alejandro Echeverri se sociálně urbanistickým projektem tzv.

„knihovních parků“. Ten spočíval v tom, že jako středobod pro kulturní transformaci a zvýšení bezpečnosti ve vyloučených čtvrtích vzniklo v první etapě pět knihovních parků, které zahrnovaly samozřejmě knihovnu, která poskytovala místo i pro děti a vzdělávací aktivity, a v jejím okolí pak kultivovaný veřejný prostor tvořený skutečným zeleným parkem, případně hřištěm či jiným místem vhodným k trávení volného času. Knihovny zvolili proto, že do jejich agendy spadá jak vzdělávání, tak kulturní činnost, a zároveň umožňovaly přístup do digitálního světa v době, kdy internet ještě zdaleka nebyl běžně dostupný. A cílem nebyl primárně boj proti násilí, ale boj proti chudobě a nerovnosti prostřednictvím velmi kvalitních veřejných služeb, u kterých se důsledně dbalo na to, aby byly stejně kvalitní i v těch nejchudších částech města. Starosta se řídil heslem „to nejkrásnější těm nejskromnějším“⁷ a jednotlivé knihovní parky byly záměrně vybudovány tak, aby spojovaly dříve vyloučené části se zbytkem města, takže dnes často stojí na týchž místech, kde dříve hlídkovaly ozbrojené polovojenské oddíly.

Knihovní parky či náměstí byly součástí širší výstavby další infrastruktury jako silnice, mosty, městská hromadná doprava, školy a dětská hřiště a cílovou skupinou, které měla tato infrastruktura pomoci s návratem do veřejného prostoru, byly rodiny s dětmi. Knihovní parky byly hojně využívány také mládeží, tedy stejnou skupinou, z které ještě nedávno verbovaly nové členy drogové kartely. Jejich umístění se zároveň vybíralo tak, aby byly dostupné veřejnou dopravou a v jejich okolí byla i další občanská vybavenost. Dostupné školy a knihovny v místech, kde předtím nebylo nic, pak působí jako prevence před tím, aby se z nedostatku jiných příležitostí mladí lidé vydávali na dráhu zločinu.⁸

Park Španělské knihovny i jako symbol transformace

Na jednotlivé projekty byly vypsány veřejné soutěže, na jejich výstavbě se podílely převážně místní firmy, a na připomínkování plánů se participativně podíleli i obyvatelé v té době ještě slumů, což bylo o to nevídanější, že cílem velkých urbanistických projektů obvykle bývá gentrifikace, tedy vysídlení právě těchto obyvatel. Podle vyjádření kolumbijské ministryně kultury poskytují knihovní parky neutrální půdu, kde platí svoboda názoru, kde se konflikty řeší prostřednictvím dialogu a konstruktivní kritiky, ne násilí, a výrazný společenský dopad těchto knihoven úzce souvisí s tím, jak se ve zdejší komunitě změnilo vnímání obrazu sebe sama.⁹ Lidé žijící v sousedství knihoven si dnes jejich hodnotu uvědomují a podle toho se ke knihovním parkům chovají a jsou na ně pyšní, stejně jako jsou pyšní na městské nadzemní metro a soustavu lanovek, takže v nich nenajdeme stopy po vandalismu. Systém veřejné dopravy i knihovny jsou symbolem „transformace, inovace a inkluze“¹⁰ a příslibem bezpečnější a demokratické budoucnosti. Místní obyvatelé se za žádnou cenu nechtějí vracet k hrůzným časům, které transformaci předcházely.

V letech 2005 až 2011 vzniklo v Medellínu celkem jedenáct knihovních parků a vrcholem těchto snah se stal Park Španělské knihovny (Parque Biblioteca Santo Domingo Savio), jejíž výrazně originální budova se skládá ze tří černých monolitických bloků připomínajících skály.¹¹ V noci osvětlená velkolepá stavba ční nad stejnojmennou čtvrtí, v níž jen pár let před slavnostním otevřením knihovny za účasti španělského krále Juana Carlose I. ještě platil večerní zákaz vycházení. Zdáli viditelná a nepřehlédnutelná, dnes už ikonická a často medializovaná stavba tak symbolizuje úspěšnou transformaci města, slovy jejího architekta Manzzatiho pak „čistě vizuálně vyjadřuje a propaguje jiný způsob života, který se nám podařilo prosadit“.¹² Přestože se medellínské knihovní parky záměrně budovaly jako monumentální a nepřehlédnutelné, aby plnily a symbolizovaly roli, kterou jim vedení města určilo, ozývají se v případě Španělské knihovny i kritické hlasy, že její nákladnou stavbu její sociální role tak úplně neospravedlňuje a má sloužit spíše k politické prezentaci úspěchů dosažených vedením města.¹³ Od roku 2013 bohužel knihovna bojuje s technickými problémy spojenými s opadávající fasádou a od roku 2017 není veřejnosti přístupná, protože prochází nákladnou rekonstrukcí.

Knihovny se staly prostředkem, jak celý urbanistický projekt propagovat nejen směrem k občanům města, ale následně i mezinárodně, a ikonické knihovní parky se rychle staly symboly městem řízeného sociálního urbanismu a klíčovou součástí mýtu o proměně Medellínu.¹⁴ Díky těmto urbanistickým změnám byl Medellín jmenován organizací Urban Land Institute nejinovativnějším městem světa pro rok 2013¹⁵ a obdržel několik dalších ocenění včetně ceny Li Kuang-jaoa v roce 2016 za obdivuhodnou transformaci z města plného zločinu a sociálních nerovností na město udržitelné a vůči svým obyvatelům přátelské během pouhých dvaceti let.¹⁶ V roce 2019 zařadil časopis Newsweek Medellín mezi nejchytřejší města světa (World‘s Smartest Cities) a to ve smyslu využití chytrých technologií, ovšem ne že by tu bohatí jezdili autonomními vozidly a chod města řídila umělá inteligence, ale že tu sbírají data a na jejich základě a za spoluúčasti veřejnosti chytře implementují technologie tak, aby prospěly městu a těm jeho obyvatelům, kteří to potřebují nejvíce, tedy aby jim město usnadnilo dojíždění do práce, přístup ke vzdělání a lékařské péči či rozšířilo možnosti trávení volného času.¹⁷ Úspěchem medellínského řešení se inspirovaly i další latinskoamerické země. Za přímého přispění kolumbijských spolupracovníků tak vznikly například knihovní parky ve velmi chudých favelách Manguinhos a Rocinha brazilského Ria de Janeira.¹⁸   

1. Nobel Prize in literature 1982. Online. NobelPrize.org. Dostupné z: https://www.nobelprize.org/prizes/literature/1982/summary/ ↩︎
2. Je po něm pojmenována i knihovna v Barceloně, která se zaměřuje na latinskoamerickou literaturu a otevřena byla roku 2022, viz např. BURGEN, Stephen. Barcelona honours Gabriel García Márquez with new library. Online. The Guardian, 17. 4. 2022. Dostupné z: https://www.theguardian.com/books/2022/apr/17/barcelonahonours-gabriel-garcia-marquez-with-new-library ↩︎
3. Podrobněji viz SÁENZ, Laura. Architecture classics: Gabriel García Márquez Cultural Center / Rogelio Salmona. Online. ArchDaily, 22. 5. 2023. Dostupné z: https://www.archdaily.com/1000230/ architecture-classics-gabriel-garcia-marquez-cultural-centerrogelio-salmona ↩︎
4. Press release. Online. NobelPrize.org, 7. 10. 2016. Dostupné z: https://www.nobelprize.org/prizes/peace/2016/press-release/ ↩︎
5. V kolumbijské španělštině se jméno města vyslovuje poněkud nezvykle jako Medežin. ↩︎
6. Podrobněji o této čtvrti a dopadu, jaký na ni měly urbanistické proměny a vybudování venkovního eskalátoru viz REIMERINK, Letty. Medellín made urban escalators famous, but have they had any impact? Online. Citiscope, 24. 7. 2014. Internet Archive. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20160417082513/ ↩︎
7. BULLIVANT, Lucy. Medellín, Colombia. In BULLIVANT, Lucy. Masterplanning futures. London, New York: Routledge, 2012, p. 117–128. S. 117. ↩︎
8. Podle SWOPE, Christopher. How Medellín revived itself, Part 4: The road to „most innovative city“. Online. Citiscope, 11. 4. 2014. Internet Archive. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20160415020613/ ↩︎
9. Podle SILVA MEDEIROS, Ana Ligia; Gonçalves da Silva, Aline a OLINTO, Gilda. Public library as a safe place: Principles and experiences of Brazilian Park Libraries in Rio de Janeiro. Online. IFLA World Library and Information Congress 2018 Kuala Lumpur, 2018. Dostupné z: https://library.ifla.org/id/eprint/2143/1/114silva-en.pdf ↩︎
10. Podle WATSON, Angus. Libraries are transforming Colombia’s „machine gun city“. Online. CNN Business, 16. 11. 2017. Dostupné z: https://edition.cnn.com/2017/11/16/news/colombiamedellin-libraries/index.html ↩︎
11. Podrobněji viz España Library / Giancarlo Mazzanti. Online. ArchDaily, 17. 6. 2008. Dostupné z: https://www.archdaily.com/2565/espana-library-giancarlo-mazzanti ↩︎
12. Citováno podle PERAFAN DEL CAMPO, Eduardo Andrés. The aesthetics of the social rule of law: The case of Parque Biblioteca España in the city of Medellín. Online. Novum Jus, vol. 17 (2023), no. 2, p. 376–402. S. 395. Dostupné z: https://novumjus.ucatolica.edu.co/article/view/5217/4805 ↩︎
13. Viz např. DELUCHI, Christina. The politics of social architecture in Medellín: A reading of the Parque Biblioteca España. Online. Interstices: Journal of Architecture and Related Arts, vol. 20 (2020), s. 57–74. Dostupné z: https://doi.org/10.24135/ijara.vi.647 ↩︎
14. Podle LEE, Laura; ONG, Eugene a PIETRASKIEWICZ, Eric. A tale of three scales: Debunking the myth of Medellin‘s Parques Bibliotecas. Online. InfraPolitics, Student project, Center for Spatial Research, Columbia University. Dostupné z: http://infrapolitics.c4sr.columbia.edu/studentProjects/LeeOngP/index.html ↩︎
15. Viz Medellín: City of the year. Online. The Wall Street Journal – Citi – Urban Land Institute. Dostupné z: https://www.wsj.com/ad/cityoftheyear ↩︎
16. Viz 2016 Prize Laureate — Medellín. Online. Lee Kuan Yew World City Prize. Dostupné z: https://www.leekuanyewworldcityprize.gov.sg/medellin/ ↩︎
17. Viz FREEDMAN, David H. How Medellín, Colombia, became the world‘s smartest city. Online. Newsweek, 18. 11. 2019. Dostupné z: https://www.newsweek.com/2019/11/22/medellin-colombiaworlds-smartest-city-1471521.html ↩︎
18. Podrobněji viz SILVA MEDEIROS, Ana Ligia; Gonçalves da Silva, Aline a OLINTO, Gilda. Public library as a safe place: Principles and experiences of Brazilian Park Libraries in Rio de Janeiro. Online. IFLA World Library and Information Congress 2018 Kuala Lumpur, 2018. Dostupné z: https://library.ifla.org/id/eprint/2143/1/114silva-en.pdf
    ↩︎

Mgr. JAN KAMENICKÝ působí od roku 2013 jako vedoucí Knihovny Jana Palacha na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Dříve pracoval v Knihovně města Hradce Králové. Odborně se věnuje službám a architektuře knihoven se zaměřením na vysokoškolské knihovny, v souvislosti s tím absolvoval několik zahraničních stáží.