Knihovny vytvářejí prostor, kde se lidé mohou setkávat, nejen si knihy vypůjčit, ale také si o nich promluvit a navázat širší diskusí. Jejich pracovníci se od správy knih mohou posunout ke správě informací a nakládání s nimi, navigovat a dát prostor k diskusi, přemýšlení a setkávání.
Česká republika má nejhustší síť veřejných knihoven na světě. To je pozitivní a stále platné dědictví Masarykovy první republiky. Jaký v tom vidíte potenciál z hlediska udržení demokratických principů života v naší zemi?
V rámci diskusí o demokracii se stále více zmiňují participativní prvky. Participativní rozpočty, konzultace s občany nebo občanská shromáždění diskutující o důležitých tématech týkajících se každodenního života v obci nebo městě, ale i „velkých“ tématech jako klimatická změna. Jako cesta se často jeví e-demokracie, kdy nám technologie pomohou zprostředkovat přímou účast na rozhodování nebo hlasování. Je to však pro mnohé velmi odosobněný přístup, který nevytváří přímou diskusi a diskusní fóra nemusí vést ke konsenzu. Knihovny se tak mohou stát místem přímého setkávání a povídání nejen o knihách, ale i dalších aktuálních věcech.
Knihovny dnes už nejsou pouhými půjčovnami knih, ale své působení mají mnohdy rozprostřené od předškoláků-nečtenářů až po seniory. V řadě obcí jsou i jedinými fungujícími kulturními institucemi. Jak tuto skutečnost hodnotíte?
To je přesně to, o čem mluvím v souvislosti s posilováním demokracie. Vytvořit prostor, kde se lidé mohou setkávat, nejen si knihy vypůjčit, ale si o nich i promluvit, a pak navázat širší diskusí. A knihovna tak může získat i více návštěvníků. Do „klasické“ knihovny chodí čtenáři za výpůjčkami, do dobré knihovny i za radami knihovníků a knihovnic a promluvit si o knihách a do moderní knihovny za zajímavou akcí, která pak z nečtenářů a nečtenářek může udělat pravidelné návštěvníky, i když ne nutně čtoucí návštěvníky.
Kde a v čem spatřujete hlavní pozitiva tohoto stavu a kde ještě vidíte mezery v takto nastaveném společenském modelu?
Pozitiva tohoto stavu jsou asi jasná, ale je to model náročný. Nelze po zaměstnancích a zaměstnankyních knihoven požadovat, aby vše organizovali sami a byli odborníky na všechna témata, která mohou přijít na přetřes. Vyžaduje to tedy organizační podporu od okolí a zapojování různých lidí i mimo danou obec, město nebo region. Ale podle mého názoru to stojí za to. V době umělé inteligence si pořád více budeme klást otázku, kdo jsme a jak žijeme, a i když technologie dnes zajišťují velký díl komunikace, osobní kontakt. A zdůraznila bych, že hlavně podnětný osobní kontakt bude nesmírně důležitý.
Odrážejí se tyto skutečnosti nějakým způsobem i ve výzkumech veřejného mínění?
My v CVVM zkoumáme postoje k demokracii různými způsoby, nicméně o čtenářstvu a knihovnách toho v našich výzkumech moc není.
Spolupracuje vaše instituce také s knihovnami? Pokud ano, jak nejčastěji a jaký v tom spatřujete přínos?
Sociologický ústav AV ČR, jehož je CVVM součástí, má vlastní knihovnu, která poskytuje služby nejen zaměstnancům, ale je vlastně základní oborovou knihovnou. Máme také Knihovnu Akademie věd ČR. A jelikož jsme vědečtí pracovníci, obě knihovny intenzivně využíváme. Jen se zdroji pracujeme jinak, naše práce se týká zejména vyhledávání článků a knih v odborných databázích a probíhá elektronicky. Takže toho setkávání v knihovně, o kterém jsem nadšeně mluvila, zrovna moc není. A například v rámci projektu Sociologický ústav AV ČR spolupracoval s Národní knihovnou.
V čem očekáváte do budoucna změny a případně posun v zaměření práce našich knihoven? Technika a rozšiřující se komunikační možnosti v tomto směru hrají stále důležitější roli…
Jak jsme se bavili, knihovny stojí před otázkou, jak se transformovat v době elektronické komunikace a změněných čtenářských návyků. Dnes na internetu v okamžiku naleznete záplavu informací téměř o všem. Knihovny tak již nejsou těmi jedinými chrámy vědění a zdroji poučení a zábavy. Avšak knihovníci a knihovnice se od správy knih mohou posunout ke správě informací a nakládání s nimi. Mohou navigovat a dát prostor k diskusi, přemýšlení a setkávání. Není to lehké, ale stojí to za to.
PAULÍNA TABERY pracuje jako výzkumnice v Centru pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR (CVVM). Dlouhodobě se věnuje zejména otázkám vytváření a změny názorů a také metodologii sociálněvědního výzkumu, hlavně provádění reprezentativních šetření. / Foto: archiv SOÚ AV ČR
