Proč jsme to neudělali nové?

Udržitelnost je v knihovnách často skloňovaná v souvislosti se službami nebo doprovodným programem. Příklad nedávné proměny interiérů Středočeské vědecké knihovny v Kladně ukazuje, jak se s ní dá pracovat při rekonstrukci nebo výstavbě knihovny.

Nejprve několik vstupních parametrů: Středočeská knihovna v Kladně v historickém secesním domě z roku 1909, který byl postaven původně jako administrativní budova pro okresní samosprávu, a z hlediska prostor přístupných pro veřejnost je se svými 810 m2 druhou nejmenší krajskou knihovnou v Česku.

Prostoru je tedy v knihovně méně, než kolik by pro plnohodnotný rozvoj služeb i doprovodných aktivit potřebovala.

Potřeby

Abychom dokázali požadavky veřejnosti i knihovníků aspoň zčásti naplnit, potřebovali jsme udělat několik funkčních změn:

• vyčlenit samostatné prostory pro vzdělávací a další doprovodné akce;
• vymezit zóny s různými režimy fungování (tichá zóna, konverzační zóna, zóna pro rodiče s dětmi);
• posílit pobytovou funkci knihovny;
• zvýšit flexibilitu a možnosti multifunkčního využití jednotlivých prostor;
• zlepšit návaznosti služeb z pohledu uživatele;
• zatraktivnit volný výběr.

A to všechno za pochodu a ideálně za co nejnižší náklady. Zároveň jsme k rekonstrukci přistoupili jako k dílčímu kroku v rámci komplexnějšího procesu. Vzhledem ke stavu naší hlavní budovy víme, že dříve či později bude vyžadovat větší investice, v rámci kterých je možné uvažovat o výraznějších zásazích. Čekat, než se k této koncepční a důkladně promyšlené přestavbě dostaneme, by ale znamenalo několik dalších let stagnace. Dílčí změna nám přišla lepší než žádná změna, byť tato cesta měla řadu konsekvencí. Podstatné nicméně je, že v zadání pro stávající úpravy byla silně přítomná myšlenka dočasnosti a důraz na flexibilitu tak, aby prostory bylo případně možné znovu snadno předělat.

Čistota, jednoduchost, syrovost

Ke spolupráci jsme přizvali architekty z pražského Ateliéru Emil vedeného Janem Žalským, za nímž stojí řada oceňovaných realizací (mj. pardubické sídlo firmy Elklima, nominované na prestižní Mies van der Rohe Award). Na začátku byla rámcová představa o tom, kam chceme knihovnu posunout; plánování a realizace byly nicméně rozdělené do tří, do určité míry na sobě nezávislých samostatných etap.

Tou první byla proměna místnosti v přízemí knihovny, kde se původně nacházel pult pro návrat knih a galerie. Naším přáním bylo dostat na poměrně omezenou plochu něco přes 50 běžných metrů regálů tak, aby mohl prostor sloužit také pro výdej knih objednaných po internetu. Dosud totiž návštěvník, který přišel vrátit knížky a vyzvednout si objednávky, musel v knihovně na dvě místa – vracel v přízemí, půjčoval si v patře. Architekti nakonec zvolili velmi elegantní řešení nízkých regálů po celém obvodu místnosti, které umně spojilo výdej knih se stávající galerií. Návštěvníci se nově zcela přirozeně dostávají do kontaktu s vystavenými díly.

Nové regály jsou maximálně jednoduché, konstrukčně jde o kombinaci běžných latí a překližky, odkazující k dílu slavného italského designéra Enza Mariho, a z pohledu knihovny je jejich nespornou výhodou snadná opravitelnost. Pravda, pro některé návštěvníky je řešení poměrně nezvyklé (některým připomíná police na zavařovačky), do secesního kontextu ale velmi dobře zapadá a zároveň do něj vnáší jistou svěžest. A knihovna díky němu získala funkční prostor pro „rychlé odbavení“ uživatelů v části, která je bezbariérově přístupná (do patra výtah zatím nemáme).

V podobném duchu byla vedena i další etapa proměny někdejší čítárny časopisů. Největší, reprezentativní prostor knihovny byl dosud vyčleněn pro studium časopisů, čím dál častěji jej ale zaplňoval doprovodný program, což přinášelo mnohé provozní komplikace. Rozhodli jsme se proto přeměnit jej na multifunkční sál. Během rekonstrukce jsme se vrátili k původní logice výmalby, doplnili zastínění, moderní promítací technologie. A v rámci požadavku na flexibilitu a odlehčenost doplnili skládací stoly a židle, které se v případě potřeby dají schovat do upravené elevace.

Nevyhazovat, upcyklovat

Poslední etapu představovala proměna volného výběru. V tomto případě bylo hlavním požadavkem z naší strany doplnění různých typů pobytových míst a vytvoření nové čítárny časopisů. S ohledem na naše zadání i požadavek na cenově rozumné řešení přišli architekti se silným, v českém (a tím spíš v knihovnickém) kontextu unikátním konceptem. Namísto nového interiérového vybavení navrhli přemístění a úpravu velké části stávajícího regálového mobiliáře, jeho obohacení, zlepšení jeho kvality a funkce – či pokud bychom se chtěli držet odbornější terminologie, jeho upcyklaci.

Regály rozestavěné po obvodu trojice místností se přesunuly do jedné, jejich uspořádání drží pravidelný rytmus navazující na rozmístění oken, v rovině materiálů doplnila tmavou dýhu světlá překližka, na zadní straně regálů vznikl nový systém pro atraktivní prezentaci fondu. Zásah je zcela přiznaný, včetně různých nedotažeností či nepravidelností, které prostoru dodávají lidský rozměr. U oken mezi regály vzniklo několik poměrně komfortních individuálních pracovních míst, a až se podaří dořešit orientační systém, měl by být volný výběr pro uživatele přehlednější. Jistě, regály svou výškou neodpovídají doporučením – jenže to neodpovídaly ani před změnou a aspekt udržitelnosti (nebo chcete-li nízké ekologické stopy) byl pro nás směrodatnější.

Ještě o něco krystaličtěji se princip upcyklace projevil u nového způsobu prezentace časopisů. Doplněním jednoduchého prezentačního systému (dvířka s rastrem zarážek) vznikl funkční celek, který dodává místnosti nový, modernější výraz. Při rekonstrukci se důsledně pracovalo s přírodními materiály (masivní dřevo, překližka) v kombinaci s ocelí, podstatná je i barevná uměřenost, která pomáhá zviditelnit to nejpodstatnější – knihy a historickou architekturu domu.

Díky koncentraci volného výběru se nám podařilo uvolnit dvě menší místnosti – v jedné postupně vzniká prostor pro práci s rodiči a jejich dětmi (zatím mu říkáme dětská čítárna; ve skutečnosti je ale stejnou měrou i pro dospělé, protože systematickou práci s dětským čtenářem přenecháváme kolegům z městské knihovny), v druhé jsme opět podle návrhu Ateliéru Emil vytvořili tichou studovnu s pěti studijními místy, v nichž pocit soukromí podporuje využití drátoskla.

Podobný přístup je samozřejmě vhodný jen pro určité situace. Pravdou je, že cesta upcyklace zvlášť u knihoven v historických objektech umožňuje zachovat starší vývojové vrstvy a přitom držet krok s neustále se měnícími potřebami i „dobovou estetickou normou“. A zajímavá může být i úspora na materiálu. V případě Středočeské knihovny vyšla rekonstrukce nějakých 750 m² prostor s výmalbami (a seškrábáním desítky vrstev starých nátěrů), renovací parket, částečně novým mobiliářem, částečně upcyklovaným mobiliářem, kompletně novou elektroinstalací a technickým vybavením sálu, včetně studií a potřebné projektové dokumentace, na cca šest milionů korun.

ROMAN HÁJEK je ředitelem Středočeské knihovny v Kladně a předsedou redakční rady Čtenáře.