V noci na 19. února 2025 ve čtvrti Mistral v Grenoblu, hlavním městě Alp a čtvrté největší metropoli v regionu, osvětlily ulice šlehající plameny, rozezněly se sirény hasičských vozů. Neznámý útočník napěchoval auto hořlavinami a poslal ho nekontrolovatelně přímo proti budově místní veřejné knihovny. Náměstkyně pro kulturu grenobelského zastupitelstva Lucille Lheureux tisku poskytla důrazný rozhovor. „Jsme znechuceni, rozhořčeni a tímto barbarským činem velmi dotčeni. Budeme dál nabízet veřejné služby v oblasti sportu a kultury ve všech čtvrtích města,“ dokončila větu.
„Nechápu, jak může někdo zaútočit na knihovnu, místo, kde si mohou hrát děti, číst… Naprosto tomu nerozumím, už svoje město nepoznávám,“ řekla nazítří novinářům jedna z obyvatelek čtvrti. „Příští týden jsem tam měla vzít svá vnoučata, je to opravdu smutné,“ pokračovala.
Knihovna – základ občanské kultury
Před měsícem, na začátku března 2025, byla ohněm poškozena knihovna Champollion v burgundském Dijonu. Probíhající vyšetřování ukazuje podle tisku na další podobný žhářský útok. Actualitté, největší francouzský literární server, dává oba útoky do spojitosti s drogovou kriminalitou a faktem, že knihovny se ve Francii stávají v posledních letech systematickými cíli vandalských útoků v lidových, tzv. znevýhodněných čtvrtích. Sociolog Denis Merklen, autor hojně citované knihy Proč pálíme knihovny?, který otázku dlouhodobě sleduje, upozornil, že požár knihovny je vždy vysoce symbolický čin. Knihovna je vnímána jako veřejná služba, základ občanské kultury, zkrátka francouzský stát. Chce-li někdo společnost rozložit, musí symbol zpochybnit a oslabit. Biblioklast, genocida páchaná na knihách, jak přesvědčivě ukázal Fernand Baez ve své publikaci Obecné dějiny ničení knih, kráčí dějinami ruku v ruce s vývojem naší západní společnosti. V tomto kontextu nejsou poslední útoky ničím novým, vpisují se do dlouhé historie. Neukazují na barbarizaci společnosti, ale především silnou pozitivní roli, kterou ve francouzské společnosti knihovny stále hrají.
V roce 2024 bylo ve Francii evidováno více než 15 500 knihoven. Z pohledu počtu a hustoty se jedná o nejčastěji zastoupenou veřejnou službu v celé zemi. Knihovny garantují rovný přístup ke kultuře, vzdělávání, informaci, výzkumu a zábavě pro všechny. Jejich pozice je zcela nezastupitelná především v tzv. rurální Francii. V těchto oblastech s komplikovaným přístupem k veřejným službám žije dle posledních údajů 33 % obyvatel země!
Knihovna podle francouzského knihovního zákona
Aktuální knihovní zákon ze dne 21. prosince 2021 funkce knihovny definuje jasně. Ve svých východiscích se snad neliší od českého prostředí, ale v některých oblastech je ještě důraznější. Knihovny představují jeden z hlavních nástrojů v boji proti analfabetismu a digitální negramotnosti, mají poskytovat nástroje ke zlepšení dovedností v oblasti čtení a využívání digitálních technologií. Přejímají odpovědnost za předávání kulturního dědictví, které chrání, budoucím generacím.
Stačí si jen otevřít webové stránky některé z veřejných obecních knihoven a návštěvník rychle zjistí, že program je koncipován tak, aby podporoval aktivní účast všech vrstev obyvatelstva. Vychází z logiky citovaného zákona, neboť bezplatný přístup ke kulturním, vzdělávacím a informačním zdrojům má být zaručen všem, a to bez ohledu na finanční možnosti, místo bydliště nebo úroveň vzdělání. Knihovny mají velmi pozitivní sociální obraz. Jsou nahlíženy jako klíčový hráč při snižování nerovností v přístupu ke znalostem a v posilování sociální koheze. Mají být místem socializace. Francouzské ministerstvo kultury zdůrazňuje, že pro posílení sociální inkluze je důležité, aby měl každý občan přístup ke knihovně, která by se měla nacházet blízko jeho bydliště. Knihovny navíc podle ministerských výnosů nestojí v síti kulturních institucí osamoceně, ale spolupracují s celou paletou rozličných kulturních, vzdělávacích, sociálních i vězeňských zařízení.
Od roku 2024 spustilo ministerstvo navíc akci Biblis en folie. Jde o novou celonárodní událost, probíhající v září. Podobně jako Fête de la musique či Dny evropského kulturního dědictví má francouzská obdoba Noci knihoven posílit vztah mezi instucemi, jejich návštěvníky a těmi, kteří v nich pracují.
Z institucionálního pohledu se zdá být popisovaná situace velmi přívětivá, pestrá a utěšená. Je plná aktivity a pozitivního vyzařování. Knihovny jsou ve Francii obvykle plné. Čtenáři všudypřítomní. Součásný vývoj je nicméně vyvrcholením téměř dvě generace trvající cesty za zkvalitněním knihovnických služeb a současně překonáváním výzev konce 20. a 21. století.
Etapy současného vývoje knihoven
Je možné odlišit tři na sebe navazující etapy, neboť velmi dobře o současném vývoji vypovídají.
Na prahu 80. let byl stav veřejných knihoven neutěšený a alarmující. V roce 1982 vyšel důležitý report „o knihách a čtení“, jenž nabízel návrhy řešení. I z tohoto důvodu se během jednoho roku zvojnásobil rozpočet centrální instituce Ředitelství knih (Service du Livre). Městským knihovnám chyběly prostředky, potýkaly se s nedostatkem personálu a s omezenými rozpočty na nákup novinek. Knihy nebyly dostupné, což se mělo změnit. Díky navýšení finančních zdrojů bylo možné modernizovat vybavení a rozšířit nabídku médií.
Jean Gattégno, podporovaný agilním ministrem kultury Jackem Langem, zahájil ambiciózní politiku. Představil plán – v následujících letech postavit 1,5 milionu m2 knihoven, ztrojnásobit počet knih a čtyřnásobně navýšit počet pracovníků v těchto institucích. Další důležitou změnou byla decentralizace správy veřejných knihoven, která přešla na místní samosprávy (obce a okresy). Proces, stanovený zákony o decentralizaci z let 1982–1983, probíhal po roce 1986. Stát i nadále pravidelně finančně knihovny podporoval, ale místní samosprávy získaly možnost výrazně akčnějšího rozvoje služeb. Stabilní finanční zdroje umožnily postavení celé řady nových knihoven. V roce 1981 jejich plocha představovala 0,65 milionu m2, v roce 1990 to bylo již 1,26 milionu m2. O další desetiletí později síť okresních knihoven pokrývala celé území francouzské republiky, včetně malých obcí, a to i mimo evropské oblasti (Mayotte). S vývojem koreloval i počet návštěvníků. V roce 1981 knihovny navštěvovalo méně než 10 % populace, v roce 1995 to bylo již téměř 20 %.
Následující dekáda přišla s dvěma zásadními novinkami. Nové knihovny měly mít kvalitní architektonické řešení a co nejbohatší měla být i jejich dokumentační nabídka. Statistické údaje z let 1980–2000 ukazují, že se zdvojnásobilo množství titulů, z 45 milionů na 95 milionů svazků knih a z 800 000 na 5 000 000 hudebních nosičů. Z 2000 na 6000 pracovníků vzrostl počet kvalifikovaných zaměstnanců knihoven.
Díky pokračující finanční podpoře, zejména díky programu Městských knihoven regionálního zaměření (BMVR), který vláda spustila v roce 1992, vzniklo několik nových ikonických medioték (Émile Zola v Montpellier, Alcazar v Marseille). Síť knihoven se modernizovala. Na přelomu 90. let se především začal klást důraz na kvalitu vlastních knihovních budov. Komfort, estetika a prostor se staly klíčovými kritérii a politici i knihovníci očekávali od architektů moderní stavby. Cílem bylo zlepšit městské prostředí, získat nová kulturní centra. Mnoho starých budov, jako byly kasárny nebo nemocnice, bylo rekonstruováno a přeměněno na moderní knihovny-mediotéky, které nabízely nový typ služeb. Renovace se staly běžnou praxí.
Architektonické časopisy upozorňovaly, že soudobá knihovna není určena pouze odborníkům přicházejícím bádat. Měla se proměnit ve veřejné atraktivní, přívětivé a otevřené zařízení přístupné všem. Bývalý typ knihovny byl karikován jako budova, která zvenčí připomíná pevnost nebo chrám, a uvnitř bludiště či klausuru kláštera. Nový, vizuálně přívětivý prostor měl být „desakralizován“ a návštěvníci se uvnitř měli snadno orientovat. Příkladů by bylo možné nalézt mnoho. Uvádím jeden. Vynikající architektonickou kvalitu nabízí Carré d’art v Nîmes z roku 1993, který pod jednu modernistní fasádu v srdci města zahalil centrum soudobého umění společně s veřejnou městskou knihovnou. Architektonický záměr byl koncipován v přímé vizuální a estetické komunikaci s vrcholnou stavbou antického chrámu. Procházku po francouzských městech s pozorností upřenou na knihovní budovu, její umístění, podobu a roli, jakou ve veřejném prostoru hraje, vřele doporučuji. Obvykle svědčí právě o popisované době.
Vývoj posledních let nicméně přidal třetí dynamiku. Knihovny stanuly čelem k novým výzvám vyplývajícím z laviny digitálních výzev. Po velkém nárůstu počtu čtenářů v letech 1980–2000 došlo k jejich setrvalému a pravidelnému poklesu. Výrazně se snížil počet zapsané mládeže, ale propad byl patrný ve všech věkových skupinách. Centrální instituce, především pak Service du Livre et de la Lecture při ministerstvu kultury, reformovaly systém dotací, které nově cílily na pomoc knihovnám při digitalizaci sbírek. Umožňovaly také další rozvoj v digitální oblasti.
Restrukturalizace sítě knihoven
Organizace místních samospráv od roku 2010 provedly restrukturalizaci sítě, a to díky vytvoření tzv. mezikomunálních sdružení, překračujících původní hranice obecní správy. V roce 2018 byla vydána nová bilanční zpráva (tzv. Zpráva Erik Orsenna – Cesta do země knihoven, číst dnes, číst zítra), předaná do rukou prezidenta republiky. Diskusi o budoucnosti úspěšně rozvířila. Návrhy mimo jiné vyzývaly k větší otevřenosti a přístupnosti knihoven (například v neděli), rozšířena měla být i jejich působnost. Statistika uvádí, že mezi lety 2016 a 2021 byla otevírací doba sítě knihoven prodloužena ve více než 710 obcích o 8,5 hodiny týdně. Téměř 11,5 milionu Francouzů tak těžilo z lepších služeb, zejména v nejvíce znevýhodněných venkovských oblastech. Samozřejmostí se stalo další vzdělávání odborných pracovníků.
Nový knihovní zákon, který jsem již zmiňoval výše, můžeme ve výsledku označit za další z rozhodujících mezníků. Roli knihoven na procesu budování občanské společnosti ve Francii nikdo nezpochybňuje. Dnes je knihovna součástí každé francouzské obce. Obvykle, samozřejmě ne ve všech případech, se jedná o moderní prosvětlené prostory, s kvalitním vybavením a čtenářským komfortem. Ne náhodou jsou obvykle velmi hojně navštěvovány. Jedná se o pulsující prostory, kde probíhá nekonečná řada akcí, festivalů, čtení zaměřených na všechny věkové i sociální skupiny. Knihovny nabízejí vynikající služby včetně přístupu k online filmotékám a hudebním archivům. Francouzské veřejné knihovny jsou jedním ze symbolů občanské společnosti, jistým typem antického fóra. Jde o symbol živý, proto zpochybňovaný. Stojí za to o něj bojovat!
Doc. PhDr. JIŘÍ HNILICA, Ph.D., vedl v letech 2018–2024 České centrum v Paříži. Roku 2023 obdržel vyznamenání za významný přínos k rozvoji česko-francouzských vztahů a francouzské kultury, insignie rytíře Řádu akademických palem. Na Univerzitě Karlově přednáší dějiny krajiny, věnuje se popularizaci a publicistické činnosti.
