hlavním tématem čtvrtého čísla letošního Čtenáře je kreativita, která se týká snad veškerého dění okolo knihoven. Ať už se jedná o to, jak (u)dělat knihovnu, nebo co dělat v knihovně, vždy je nejdůležitější, kdo a jak to dělá. Příspěvky v tomto čísle mohou být pro někoho inspirací, pro jiného dávno známou skutečností, ale v každém případě jsou jen malým výběrem poznatků o vervě, s níž mnozí přistupují nejen ke své práci, ale především k tomu, co mají nejraději a dává jim smysl.
Tímto číslem jsem naskočil do rozjetého redakčního expresu, kteréhožto řízení jsem převzal po panu Císařovi, a proto mi dovolte, abych tyto řádky tentokrát věnoval především osobní rovině.
Letošní květen budu mít už navždy spojený se dvěma zásadními událostmi. Tou první je právě příležitost, jež se mi naskytla v podobě přijetí na pozici šéfredaktora nejdéle kontinuálně vycházejícího celostátního knihovnického periodika. Ufff, to je výzva, kterou přijímám s největší pokorou a děkuji za ní. Zároveň děkuji panu Jaroslavu Císařovi za práci, kterou v čele Čtenáře v uplynulé dekádě odvedl, laťka je opravdu vysoko.
